Krušné začátky s appenzellem

Daru jsme přivezli do domácnosti, kde žily dvě jezevčice. Jako každé štěně si chtěla s každým psem hrát, což doma způsobovalo problémy, protože dorážela i na jezevčice, které na ni reagovaly vrčením. Vrčení Dara vůbec nebrala v potaz a nereagovala na ně jako na hrozbu. Ta mladší se psů bojí, takže před ní utíkala, ale ta starší - šéfová ji pokaždé chytla za pysky nebo ucho, což se Daře nelíbilo a dorážela ještě víc. Pokud jsem jí v dorážení na jezevčice bránila já, nelíbilo se jí to už vůbec a rozčilovala se - vztekle štěkala a kousala mě. Během této doby jsem několikrát litovala, že jsem si appenzella pořídila. Daře trvalo měsíc, než začala jezevčice respektovat a než jim dala pokoj. Prakticky jsem ji celý měsíc hlídala a korigovala setkání Dary a jezevčic, protože šéfová - jezevčice by ji klidně pokousala a to jsem nemohla dopustit.

Když byla Dara malá, tak taky sežrala všechno na co přišla - kameny, písek, papíry, hadry, klacky, pecky, vybírala kamínky i doma z květináčů. A pak to všechno zvracela. Občas to prošlo celým zažíváním a odcházelo neporušené druhou stranou. Museli jsme jí klacky nechávat pouze pod dohledem. Teď už žere jenom klacky, ale ne tolik a pokud klacek okusuje a konzumuje už moc dlouho, tak jí to zakážeme. Naštěstí je velmi poslušná a když jí zakážeme např. okusovat klacek a necháme ho na zahradě, nevšímá si ho i když je tam sama.