Moje začátky, pořízení štěňat

Prvního psa jsem dostala k desátým narozeninám. Byla to standardní hladkosrstá jezevčice, bohužel bez PP, čehož jsem mnohokrát litovala, protože se u mě potvrdilo pravidlo, že první pes je téměř perfektní a mnohdy nejlepší. Měla úžasnou povahu a jedinou její „slabostí“ byl lovecký pud, který jsem nezvládla, takže v lese nemohla být na volno, protože vždy utekla. Často jsem na ni musela čekat až dvě hodiny, než se vrátí. Ale vrátila se vždy na místo odkud utekla, nebo si to namířila rovnou domů. Odešla od nás (rukou veterináře) v nedožitých 15 letech, protože ji napadla rakovina, nad kterou se nám nepodařilo vyhrát. Ve čtyřech letech jsme ji připustili a nechali jsme si od ní štěně, také fenku. Takže výchovu a výcvik psa jsem si „vyzkoušela“ na dvou jezevčicích.

O tom, že se budu zabývat chovem psů, jsem se rozhodla asi v patnácti letech, ale až na vysoké škole díky aktivitám odborné asistentky Naděždy Šebkové jsem začala kynologii hlouběji studovat a poznávat. Prvním problémem byl výběr plemene, který už jsem neřešila sama, protože se mezitím stal zapáleným pejskařem i můj (tehdy ještě) přítel. :-) Plemeno mělo být krátkosrsté, středně velké, nelovecké a bez extrémních nároků, ať už na výchovu, potřebu práce nebo cokoliv jiného. Nakonec jsem se rozhodovala mezi německým pinčem, appenzellským salašnickým psem a českým strakatým psem. Začali jsme jako diváci jezdit na výstavy, „tahat rozumy z majitelů“ a porovnávat tato tři plemena. Byla jsem rozhodnutá pro fenu a jelikož se mi feny pinčů, které jsem tehdy na výstavách viděla, nelíbily, toto plemeno jsem vyřadila. Mezi strakáčem a aplíkem jsem si vybrat nedokázala, takže jsem se rozhodla, že si nejprve pořídím strakáče a někdy v budoucnu, až budu mít více zkušeností a vhodnější podmínky, appenzella.

Když nastal vhodný čas pro pořízení štěněte, začala jsem shánět strakáče. Vybrala jsem si dvě feny, čekala 3 měsíce na štěňata, ale narodili se samí kluci. Žádní jiní strakáči nebyli, protože všechna další štěňata byla zadaná a žádná se v nejbližší době neplánovala. V období smutku, že žádné štěně nebude, jsem náhodou narazila v časopise PPC na inzerát nabízející štěňata appenzellů. Jen tak jsem tam zavolala, jestli náhodou nemají ještě nějaké štěně volné, a měli. Ihned jsem přehodnotila svoje předchozí rozhodnutí, že si aplíka pořídím později a zamluvila fenku. Když jsme měli doma Darinku asi měsíc, volala chovatelka strakáčů, že se jí vrátila fenka a ptala se, jestli mám o strakáče ještě zájem. No, co jsem mohla po tříletém čekání říct, ... že si pro Britu pozítří můžeme přijet! Tolik na vysvětlení, proč jsem si pořídila dvě štěňata najednou.