O sportovním výcviku

Hned ve třech měsících věku jsme s holkami začali chodit do psí školky. Hlavním důvodem byla možnost seznámit štěňata s dalšími psy. Druhým úkolem školky bylo naučit základům poslušnosti psy i páníčky, protože čím dříve se začne s výcvikem, tím to jde snáze a rychleji. Od roku 2005 jsme členy ZKO 033 Tachov.

Daře jde poslušnost naprosto úžasně. Dělá pokroky týden od týdne. Srovnala bych ji s jakýmikoliv jinými ovčáckými plemeny. Cvičí s radostí. Jenom bych řekla, že se celkem rychle psychicky unaví a potřebuje častější přestávky. Kdyby ji cvičil nějaký zkušený výcvikář, už by dávno měla složené zkoušky. Já jsem v tomto směru začátečník, takže postupujeme pomalu a učíme se obě. S Darou jsme složili zkoušku ZZO a s výcvikem skončili. U Dary jsme totiž narazili na problém s obranami. Díky svojí nedůvěřivosti odmítá spolupracovat s cizím figurantem. Na rukáv kouše velmi ráda, ale pouze když figuruje páníček.

S Britou je více starostí. Není „cvičákový“ typ. Bez pamlsků necvičí vůbec a s nimi jenom když se jí chce. Je těžké ji motivovat, aby se soustředila. Myslím, že to souvisí s její nezávislostí na lidech, protože většina strakáčů je šťastná, když můžou něco udělat pro páníčky a když jsou pochváleni. Největším problémem ale je, že Brita neaportuje. Když jsme si ji přivezli, tak jsme si s ní prvních 14 dní příliš nehráli, vyřádila se s Darou a s námi potom už nechtěla, takže nám uteklo to nejdůležitější období a už jsme to nedohnali. Chybami se člověk učí. Takže pokud chcete se psem cvičit, odmalička mu házejte míčky, přetahujte se o hadr a podobně. Pokud toto zanedbá chovatel a i vy v 8.-10. týdnu věku štěněte, s největší pravděpodobností už z něj aportér nebude.