Povaha appenzella

Největším oříškem v povaze většiny aplíků je vztah k lidem a psům. Appenzell potřebuje velmi důslednou socializaci a výchovu. Pokud si chcete ušetřit starosti, musíte se mu prvních tak 6 týdnů věnovat 24 hodin denně a položit kvalitní základy výchovy. Nesmírně důležitá je také důsledná domácí výchova. Appenzell je velmi inteligentní plemeno. Od začátku musí mít přesně vymezené mantinely co smí a co už ne, potřebuje velmi mnoho lásky, musí vědět, že je součástí rodiny a kde přesně má svoje místo v hierarchii. Potřebuje přísnou, láskyplnou a spravedlivou výchovu. Chyby ve výchově neodpouští a je velmi těžké je napravovat. Je potřeba mu poskytnout mnoho podnětů pro rozvíjení myšlení, jinak se zabaví sám, začne vymýšlet lumpárny a může z něho vyrůst samostatně jednající pes, což může mít při jeho inteligenci, nátuře a velikosti špatné následky. Appenzell není prostě vhodný pro "začátečníky" bez teoretických znalostí zásad socializace a výchovy.


S aplíkem je také potřeba v mládí denně chodit do města mezi lidi, aby si na ně zvykl a poznal, že mu nic nehrozí. Já jsem Daru nechávala hladit od každého. Od dětí, dospělých i starších lidí. Navíc jsem všem známým při náhodném setkání dávala pamlsky, aby jí je dávali. Nikdo jí nikdy neublížil a přesto je Dara vůči cizím lidem odtažitá a nedůvěřivá a pohladit se většinou nenechá. Na každého "podezřelého" člověka štěká. Podezřívá nejčastěji člověka, který je na místě a nic nedělá (např. fotograf na výstavě, odpočívající člověk na lavičce) nebo člověka, který se na ni dívá nebo na ni promluví. Vlastně jsem přesně nezaznamenala zlom, kdy začala být odtažitá k cizím lidem. Když byla malá, před každým si lehala na záda a nechala se hladit. Celkově nejspokojenější je doma nebo v přírodě a pokud jsme delší dobu mezi lidmi, je evidentně nespokojená a nervózní.

Ještě problematičtější je vztah ke psům. Většina aplíků, které jsem potkala, se s cizími psy příliš nesnese. Feny jsou na tom obecně lépe než psi - samci. Velmi důležité je odmalička nechat si aplíka hrát s cizími psy různé velikosti i stáří. My jsme chodili od tří měsíců 1x týdně do psí školky, pak 1x týdně na základy agility, do půl roku byla téměř stále mezi psy. I přesto je při setkání s cizími psy zdrženlivá, s některými se očuchá a pak si s některými chce hrát, ale na většinu zavrčí a dává najevo, že nemá o další kontakt zájem, nevšímá si jich nebo začne štěkat. Někdy zavrčí hned při pozdravu a pak záleží na reakci druhého psa. Dovoluje si hlavně na feny a mladší psy. Celkově o psí společnost příliš nestojí.

Aplíci jsou oproti většině ostatních plemen strašně hlasití, pořád štěkají, pořád vrčí, ale nic nemyslí tak hrozně, jak to ve skutečnosti vypadá. Lidem se to ovšem těžko vysvětluje. A psům taky, takže se většina Daře vyhýbá nebo se s ní chtějí prát. S touto vlastností souvisí také výborný hlídací efekt. Pokud se k plotu přiblíží kdokoliv příliš blízko, začne intenzivně štěkat. Na všechny návštěvy také prvních několik minut štěká, než si nechá vysvětlit, že se nic neděje. To je ale vše. Ještě nikdy jsem neměla pocit, že by někoho chtěla kousnout.

Co se týká pohybu, je appenzell celkem náročný, ale záleží hodně na druhu pohybu. Rozhodně nepočítejte s tím, že se půjdete projít a appenzell se sám vyběhá. Vzdálí se tak na 10 metrů, víc ne, a stará se hlavně o to, aby se mu příliš nevzdálili páníčci. Buď se musí vyběhat s jinými psy nebo musíte zrychlit tempo (běh, kolo...) nebo si s ním hrát (přetahování, aport...) a nebo cvičit (klasický výcvik, agility, flyball…). Pokud nemáme zrovna čas na delší procházky, tak stačí krátká (30 minut intenzivně), i po ní je Dara v klidu a spí - takhle jsme to praktikovali asi 14 dní a bylo to v pohodě, ale delší dobu jsme to nezkoušeli. Hlavní je, aby se v nejhorším případě mohla alespoň chvilku denně proběhnout. Samozřejmě, že pokud se vyřádí u stáda nebo jsme po 20 km výletě, je to mnohem lepší. Jedinou změnu kterou jsem zaznamenala, je, že pokud má Dara málo pohybu delší dobu, tak hůř poslouchá a je více protivná na psy - jak na cizí tak na ty domácí. Nevím ovšem jak je to u aplíků, kteří trvale bydlí venku a hlídají dům se zahradou.

Další specifikou aplíků je závislost. Pokud jsme doma a Dara nemá co na práci, vyžaduje téměř neustále pozornost. Chce si hrát nebo se mazlit. Je schopna otravovat hodinu a pokud jí rázně řeknete, že NE, tak jde za dalším členem rodiny a opakuje stejnou taktiku. Pokud něco děláme, neustále nás pozoruje a chce být pořád s námi. Tato oddanost je na appenzellech v souhrnu tou nejlepší stránkou jejich povahy.

Appenzella nekritizuji, jenom jsem chtěla upozornit na problémy, které jsem neočekávala, které mě překvapily nebo se kterými jsem si příliš nevěděla rady. Appenzell má specifickou neobvyklou povahu a majitel musí vědět co ho čeká, jinak může být nemile překvapen.

Hezká charakteristika povahy aplíka je v knize "Švýcarští salašničtí psi" (úryvek viz. literatura) a na stránkách klubu.